Kde se vzala kočka

11. dubna 2007 v 11:15 | blanaf |  pár info o číčách
Kde se vzala kočka
Kočka je zvláštní tvor, kterého si nikdy nepodmaníte. Všechny smysly má dokonale vyvinuté, ať už se jedná o sluch, zrak, čich nebo hmat. Je perfektně uzpůsobená k tomu, aby se o sebe sama postarala: disponuje mrštností a ohebností, silnými zuby se smrtícím stiskem i jedinečnou zbraní v podobě zatahovacích drápků, nehlučným pohybem - a to vše v kombinaci s vynikající prostorovou orientací i pamětí. Kočka je odnepaměti téměř nepřemožitelný predátor, symbol nepolapitelnosti se schopností přežít až zázračné. I proto se stala symbolem tajuplných sil, pohádkové čarodějnice ji nosí na ramenou, ty domnělé kdysi ve středověku byly upalovány společně s ní a dodnes jsme ostražití, pokud nám přeběhne přes cestu černá kočka. Někdo může být FALEŠNÝ JAKO KOČKA, což je falešné - ale opravdu FALEŠNÉ slůvko, protože správné znění je HRDÝ JAKO KOČKA. A pokud muž řekne o ženě, že je KOČKA, oceňuje tím její ženskou ladnost, eleganci, celkovou souměrnost a krásu.

Žijící praprapředek
Kočka divoká (Felis silvestris) je u nás kriticky ohroženým druhem. Okrajově se vyskytuje v lesích na Moravě a několik párů žije i na Šumavě. O něco hojněji se však vyskytuje na Slovensku a na dalších místech Evropy, i když tam je druhem (pouze) chráněným. Na klesajícím počtu divokých koček se podílí nejen to, že je úředně vedena jako lovná zvěř (a myslivci se podle toho k ní donedávna chovali), ale také postupné mizení původních lokalit, kde měly kočky divoké svá teritoria. O něco lepší situace je za hranicemi Evropy, kde dosud žijí africké a asijské poddruhy kočky divoké.
Charakteristickým životním prostředím kočky divoké evropské jsou bukové, dubové nebo smíšené lesy ve vyšších polohách.
Kočka žije samotářským životem, dokud v únoru až březnu nenastane čas páření. Po 63 až 68 dnech rodí ve skrytém pelechu 3 až 5 mláďat, kterým se po 10 dnech otevírají oči a ve stáří 6 až 7 týdnů začínají přecházet na masitou potravu. Zvířata pohlavně dospívají koncem prvního roku života a v přírodě se dožívají 12 až 14 let. Hlavní potravou kočky divoké jsou drobní hlodavci, zvláště v podzimních měsících, někdy ptáci, obojživelníci, hmyz nebo zcela výjimečně větší savci (zajíc polní). Nejčastěji loví na okraji lesních porostů za šera a v noci, přes den se skrývá v dutinách stromů nebo ve skalních štěrbinách. Hranice asi 50hektarového teritoria si značkuje škrabáním stromů nebo trusem.
Kočka divoká váží kolem osmi kilogramů, její výška je asi 44 a délka maximálně 80 centimetrů. Má šedou až šedohnědou srst, mourovatě pruhovanou. Její africké a asijské příbuzné mají nažloutlou nebo načervenalou barvu.
Na záchranu kočky divoké se vědci pokoušejí v sousedním Německu o reintrodukci zaniklých populací. Kočky divoké se mohou pářit s kočkami domácími a dochází tak ke snižování genetické hodnoty druhu. Podle informací ze Skotska je až 40 procent tamních koček divokých kříženci.
Poddruhy kočky divoké, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové kočky domácí. Na vzniku kočky domácí, Felis catus, se podílely druhy divokých koček, především kočky plavé, Felis silvestris lybica, indická kočka stepní, Felis silvestris ornata, a evropská kočka divoká, Felis silvestris silvestris.
Odkud přišla
Nejstarší důkazy o domestikaci kočky existují z nálezů v údolí Nilu z doby asi 4 500 let před n. l. Dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, kočičí amulety, sošky a mumie. Zabití kočky se trestalo smrtí ukamenováním a přirozenou smrt kočky provázel žal a smutek. Mrtvé kočky se balzamovaly a po složitém smutečním obřadu ukládaly do hrobek. Mumifikace rozhodně nebyly odbývány, protože mumie by se těžko dochovaly v tak dobrém stavu. Kočka tedy byla ve starověkém Egyptě zvířetem posvátným a uctívaným, symbolem plodnosti a lovu, božstvo, které má moc chránit člověka před zlem a přinášet požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky, které měly ochraňovat egyptské chrámy. Bohyně Bastet se stala kočičím božstvem i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti, štědrosti a mnoha dalších, veskrze kladných vlastností. Zobrazována byla jako kočka se lví hlavou, později jako žena s hlavou kočičí.
Do Evropy se dostaly kočky ve starověku obchodními cestami z Malé Asie. Řekové a Římané pokládali kočku za exotické domácí zvíře pro domy boháčů a na lov myší chovali fretky. Jistá kočičí podoba je patrná i na vyobrazeních řecké bohyně Artemis, římské Diany a skandinávské Freyi. První obrázky evropských koček jsou na řeckých vázách z 5. století př. n. l. Do Británie se kočky dostaly s římskými legionáři, když se předtím rozšířily po celé dnešní Itálii, a k nám pravděpodobně se slovanskými věrozvěsty z Byzance.
Do Japonska a Číny se kočky dostaly z území dnešní Indie. Kočky tu byly důležitou součástí náboženských obřadů, v Číně měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového a chránit staré rukopisy v chrámech před potkany.
Až do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za ochránkyně i za hodné ochrany a v mnohých zemích existovaly přísné tresty za jejich zabití.
S příchodem inkvizice se chápání do té doby převážně obdivovaných vlastností i exteriéru kočky měnilo. Individualita a nezávislost se v té době příliš nenosily a kočičí pohyblivost a orientace v prostoru i za tmy se staly záminkou pro vyhlášení kočky za posedlou zlými duchy, s pekelným ohněm v očích, za spojenkyni čarodějnic. Hlavně černá kočka se stala symbolem ďábla a lidé, kteří takové chovali, byli exkomunikováni z církve.
Přes veškerá opatření zůstala místa, na kterých byly kočky dál chovány a odkud se naopak dál šířily po celém světě. Byly to námořní lodě, na kterých byly kočky dál hýčkány pro svou schopnost zbavovat lodě krys a myší a odkud se dostaly až do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.
Až s příchodem baroka se karta obrátila a kočky začaly být chovány jako ozdoby salónů. Do Evropy se dostávaly kočky z Persie a z Turecka a příliš obyčejná kočka začala být křížena s dlouhosrstými Asiatkami.
Systematický chov koček existuje v Evropě pouhých 150 let. První výstava koček se konala až v roce 1871 v Křišťálovém paláci v Londýně, kdy se také objevily první siamské kočky, vznikaly první asociace, které kontrolovaly a regulovaly výstavní a šlechtitelskou práci. První taková organizace vznikla v roce 1910 ve Velké Británii a jmenovala se Governing Council of the Cat Fancy.
Dnes existuje celá řada organizací chovatelů koček, z nichž v Evropě je nejznámější Mezinárodní felinologická federace FIFe, a uznáváno je asi 100 čistokrevných plemen.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama