pár info o číčách

Zdravá výživa koček

11. dubna 2007 v 11:29 | blanaf
Zdravá výživa koček
Neodmyslitelným předpokladem pevného zdraví kočky, jejího elegantního vzezření, vrcholných loveckých výkonů a celkového dobrého stavu je její správná výživa. Kočkovité šelmy jsou původně pouze masožraví živočichové. Vlivem domestikace kočka domácí v menší míře přijímá i jinou potravu než maso. Masožravcem však zůstala, Její přirozená potrava obsahuje všechny části těl ulovených zvířat - svalovinu, vnitřnosti, jejich obsah, chrupavky, šlachy i měkké kosti. Tím je tedy zaručeno, že dostává všechny důležité složky potravy v přirozeném poměru. Kočky chované doma jsou v tomto ohledu odkázány na nás a pouze my jim můžeme zabezpečit vyváženou potravu.

Stále to jsou masožravci
Všechny živé bytosti, tudíž i kočky, potřebují ke svému růstu, výživě a zachování svého organismu přísun organických a anorganických látek ve vyváženém množství.
I kočce plní potrava dvě základní potřeby:
- zajišťuje látkovou výměnu organismu a vytváří vlastní hmotu
- poskytuje energii k průběhu základních životních funkcí i k udržení stálé tělesné teploty
Maso je "grunt"
Základem potravy každé kočky jsou bílkoviny (proteiny). Ty se vyskytují v celé živé přírodě, ve všech rostlinných i živočišných buňkách. Bez proteinů není život. Jejich stavebním kamenem jsou aminokyseliny, téměř polovina z jejich počtu je pro kočku životně důležitá (esenciálních). Jednou z nejdůležitějších pro kočku je taurin. Je velmi důležitý při vývoji mozkové tkáně, ovlivňuje funkci srdečního svalu, je nezbytný při trávení tuků. Jeho nedostatek ovlivňuje kvalitu vidění. Bílkoviny mají tvořit nejméně 40 % krmné dávky dospělé kočky. Jejich hlavním zdrojem jsou různé druhy masa. Vhodné je maso hovězí, telecí, drůbeží, králičí a rybí. Můžeme podávat i libové maso skopové nebo zvěřinu. Maso má tvořit minimálně dvě třetiny krmné dávky a lze je podávat syrové (přemražené) nebo tepelně upravené.
Další velmi důležitou složkou kočičí potravy tvoří tuky. Jsou nejbohatším zdrojem energie (1 g tuku dodává organismu 2,25x více energie než bílkoviny) a také důležitým zdrojem esenciálních mastných kyselin, nezbytných pro vstřebávání některých vitaminů. Nadbytek i kvalitního tuku však kočce škodí a jeho podíl v krmné dávce nemá přesáhnout 25 %.
Spotřeba sacharidů vznikla u koček domácích až v důsledku jejich soužití s člověkem. Jsou totiž obsaženy v mouce, řepném cukru, ovesných vločkách, bramborovém škrobu a rýži. Aby je kočka mohla využít, musí být tepelně zpracované. Jako přílohy k masu se podávají ovesné vločky, rýže nebo těstoviny.
Pro správný vývoj kočičího organismu jsou též nepostradatelné i minerální látky, stopové prvky a vitaminy. Regulují životní funkce a látkovou výměnu. Např. vápník je nezbytný pro vývoj kostí a zubů, železo ovlivňuje vznik červených krvinek, draslík je důležitý pro srdeční činnost, hořčík patří k významným prvkům pro tvorbu enzymů ... Různé další životní pochody jsou ovlivňovány velmi malým množstvím jiných prvků - stopové prvky jsou důležité pro činnost štítné žlázy (J), krvetvorbu (Cu), oxidační pochody (Mn), pro látkovou výměnu (Zn) aj.
Rovněž vitaminy významně ovlivňují funkci řady orgánů.
Suchá a konzervovaná potrava
Krmit kočku v dnešní době pouze čerstvou potravou a snažit se, aby byla po všech stránkách vyvážená, to je snad nadlidský výkon. Možná je to i zbytečné. Vždyť již existuje suchá i konzervovaná potrava. Renomovaní výrobci u svého zboží garantují, že "taková dieta je po všech stránkách kompletní a vyvážená".
Konzervovaná krmiva se vyrábějí z různých druhů masa, z ryb, želatinová pojidla obsahují minerální látky, stopové prvky i vitaminy, stálost zajišťují nezávadné konzervační prostředky. Je samozřejmé, že i taková strava se musí podávat temperovaná.
Suchou potravu tvoří miniaturní suchary, které obsahují kvalitní maso, kvasnice, tuky, obiloviny, vitaminy a přírodní barviva. Při tomto krmení je nutné dbát na dostatečný přísun vody.
Praxe již dostatečně potvrdila, že průmyslově vyráběná krmiva, sestavená podle speciálních receptur, všem kočkám většinou plně vyhovují. Nejen, že kočkám zajišťují optimální výživu, ale jejich majitelům šetří čas, který mohou věnovat svým miláčkům. Jsou však ještě konzervativní chovatelé, kteří stále střídají tu "umělou" stravu s čerstvým masem. Vždyť ho mají kočky tak rády!
Nemůžeme-li kočce zajistit v čerstvé stravě nebo v méně kvalitní průmyslové potravě přirozený přísun všech potřebných minerálů a vitamínů, můžeme je podávat ve formě různých vitamínových směsí, tablet, past či vloček. Než začnete své kočce cokoli nového a nevyzkoušeného podávat, prostudujte si návod na obalu, nechejte si poradit zkušenými chovateli nebo vše prokonzultujte se svým veterinárním lékařem. Vitaminózní přípravky mohou být prospěšné všem kočkám, nejen kočkám březím a kojícím, ale i malým a rychle rostoucím koťatům Řiďte se však lidovou moudrostí - všeho s mírou.
Jak krmit kočky (desatero)
1. Misky na potravu i čerstvou vodu udržujte neustále v čistotě
2. Při krmení a zvláště po něm nechejte kočku v klidu
3. Krmte jen čerstvou potravou nebo potravou od renomovaného výrobce (nestřídejte často firmu)
4. Nekrmte zbytky, nekrmte potravou, která je určena pro psy
5. Podávejte jen potravu, která má pokojovou teplotu
6. Dbejte, aby kočka měla stále k dispozici čerstvou vodu
7. Nespotřebovanou potravu neskladujte
8. Sledujte tělesnou hmotnost vaší kočky, nepřekrmujte ji
9. Kravské mléko není potrava (může způsobit úporné střevní potíže)
10. Jestliže kočka odmítá obvyklé krmení více než 24 hodin, navštivte vašeho veterináře
Kolik toho kočka potřebuje
V různých obdobích života kočky se mění také její nároky na potravu, obsah živin a počet denních krmných dávek. Snad nejnáročnější je období růstu. Rostoucí organismus kotěte má velké nároky na obsah bílkovin, tuků, stopových prvků i vitamínů. Kotě má malý žaludek a proto musí při velké potřebě živin dostávat krmení ve více dávkách. Vydatně kojená koťata začínáme pravidelně přikrmovat po 5. týdnu jejich života. Nejprve jim nabízíme mléčné kaše, mleté kuřecí maso s vývarem a škrábané hovězí maso. Za 14 dní, po postupném odstavu koťat, již podáváme stravu pestřejší. Každé kotě v tomto období kontrolujeme a pravidelně vážíme. Koťata mladší než 4 měsíce krmíme 5-6x denně, počet dávek postupně snižujeme, po 6. měsíci věku krmíme již 3x. Dospělé kočky krmíme 2x denně. Při krmení se snažíme dodržovat časovou pravidelnost.
Březím kočkám, i když mají velkou chuť k jídlu, zvyšujeme denní dávky opatrně. Plody koťat totiž výrazně rostou až v druhé polovině březosti. Největší spotřebu živin mají kojící kočky. Podáváme jim nejen dostatek kvalitní potravy s vysokým obsahem vápníku, ale také dostatek tekutin. Množství potravy v tomto období neomezujeme.
Kočkami vítaným a důležitým doplňkem stravy je "zelené krmení". Všechny kočky s oblibou okusují trávu nebo mladé, sotva vyklíčené obilí. Hlavním důvodem okusování zelených rostlin je, že s pomocí jejich šťáv kočky vyzvrátí nashromážděné chlupy ze žaludku. Kočičí obilí je možné zakoupit ve specializovaném obchodě. Předejdeme tím zbytečným otravám z různých postřiků a hnojiv.
Mějme na zřeteli, že dobře krmená kočka je spokojená kočka. Vždy je to vidět na jejím vzhledu. Má lesklou srst, jasné oči a pružné pohyby. A to je ta největší odměna za vaši péči.
Text Go

Veterinární péče v chovu koček

11. dubna 2007 v 11:28 | blanaf
Veterinární péče v chovu koček
Nemocná kočka patří do péče odborníka, veterinárního lékaře. A to vždy pokud má rýmu, zánět spojivek, je malátná a bez zájmu, nepečuje o srst, pokašlává, má průjem, opakovaně zvrací, nadměrně pije, často močí, stále se drbe, vypadává jí srst... To kontaktujeme "toho svého", kterého jsme si vybrali již dříve na doporučení spokojených pacientů nebo zkušených chovatelů. V akutních případech - poranění, otravy, křeče, bezvědomí, dušení - vše řešíme okamžitě návštěvou pohotovosti nebo veterinární "non stop" kliniky.
I když váš nový společník pochází z renomované chovatelské stanice, kočičího útulku nebo od spolehlivých známých a má lesklou srst, čistý nos a oči bez výtoku, vyzařuje z něj zdraví a energie, je dobré, co nejdříve se objednat na "seznamovací" preventivní prohlídku k veterinárnímu lékaři. Ten rozhodne, jak sestaví preventivní očkovací program a podá přípravky proti zevním i vnitřním parazitům.
Očkování
Proti většině vážných virových onemocnění je možno vaši kočku chránit použitím očkovacích látek. Ty v současné době poskytují vysoký stupeň ochrany. Výrobci doporučují každoroční přeočkování.
Vzteklina je infekční onemocnění virového původu s příznaky těžkých poruch vědomí, vysokou dráždivostí, končící celkovým ochrnutím. K infekci může dojít slinami při kousnutí.
Panleukopenie (kočičí mor) je prudký zánět zažívacího traktu virového původu končící často smrtí, zvláště mladých zvířat. Šíří se vzduchem, přímým kontaktem s nemocným zvířetem a s jeho výměšky. Nemoc mívá velice akutní průběh.
Kočičí rhinotracheitida (kočičí rýma) je virové onemocnění horních cest dýchacích. Neléčená vede až k těžkému zápalu plic, končící smrtí.
Kočičí leukóza patří v současné době k nejobávanějším kočičím chorobám. Je způsobovaná virem FeLV, který proniká do chromozomů, kde může setrvat bez projevů mnoho měsíců. Aktivní způsobuje zhoubné nádory a rakovinu krve, chudokrevnost a snížení imunity. Virus je obsažen v krvi a slinách, šíří se přímým kontaktem nebo přenosem z matky na plod. Existují vylučovací testy a vakcinace.
FIP - infekční peritonitida (zánět pobřišnice). Toto velmi zákeřné onemocnění, které nejčastěji postihuje mladé kočky, je způsobeno virem patřícím do skupiny koronavirů. Nejčastějším projevem onemocnění bývá absolutní apatie, horečka nereagující na antibiotika, průjem, hubnutí a zhoršené dýchání. Při "vlhké formě" způsobuje typické zadržování tekutiny v břišní dutině.
Zevní parazité
Pouze v případě, že se kočka může pohybovat volně po zahradě nebo v širokém okolí domu, je třeba ji pravidelně prohlížet na přítomnost vnějších parazitů:
Blecha je nejčastějším zevním parazitem. Vyskytují se blecha kočičí, blecha psí a blecha obecná. Typickými příznaky výskytu je bleší trus (malé černé tečky, které se sypou ze srsti), intenzivní škrábání a zjevná nepohoda. Dospělá blecha žije až dva roky a za svůj život může naklást obrovské množství vajíček. Za optimální vlhkosti a teploty se z vajíčka vyvine dospělá blecha do jednoho týdne. Proti bleší invazi je potřeba zakročit nejen na hostiteli (na kočce), ale v celém domě. Používají se insekcidní zásypy, šampony, obojky ... Na koťata od sedmi týdnů stáří je možno opakovaně použít sprej Frontline, dlouhodobou účinnost zajišťuje "spot on" Stronghold. Nejúčinnější přípravky vám poradí veterinář.
Ušní roztoč se běžně vyskytuje v populacích bezprizorních koček a je jednoduše přenosný přímým kontaktem. Způsobuje nepříjemné, hustě hnědé nánosy v ušních řasách a kanálcích. Trvalé svědění a škrábání při neléčení může vyústit v zánět středního a vnitřního ucha, poškození sluchového i rovnovážného ústrojí. Veterinář kočce naordinuje léčebné kapky do uší. Léčení je nepříjemné a dlouhodobé.
Zákožka svrabová - samičky zákožky se zavrtávají do kůže kočky a tam kladou vajíčka. Napadená místa jsou citlivá a svědí. Při škrábání dochází k sekundární infekci a na kůži se vytvářejí mokvající ložiska a krusty.
Klíště obecné je nepříjemným parazitem od jara do podzimu. Klíšťovou encefalitidu na kočky však nepřenáší.
Vnitřní parazité
Opět platí pravidlo, že kočka chodící ven, potřebuje častější ošetření, než kočka, která žije pouze v bytě. Mezihostiteli vnitřních parazitů jsou hlodavci a blechy. Svůj vývoj dokončují ve střevech kočky a živí se částečně natrávenou potravou. U dospělých, doma žijících koček, stačí podávat "odčervující" tablety či pasty 2x ročně, koťatům a "střešandám" mnohem častěji.
Škrkavka je nejčastějším vnitřním parazitem koček. U koťat způsobují průjmy nebo zácpy s nafouklým břichem. Ta jsou pak slabá, anemická, podvyživená. Invaze škrkavek (dlouhé špagetovité útvary ve výkalech) může zcela uzavřít střevo a způsobit úhyn.
Tasemnice psí, tasemnice kočičí jsou hlísti, kteří mají velmi dlouhé článkovité tělo. Odlučující se jednotlivé články jejich těla vytvářejí "svíjející se zrnka rýže" kolem řitního otvoru. Platí pravidlo - pokud má kočka blechy, zaručeně má i tasemnici.
Kastrace
Dobře živené a zdravé kočky mohou mít koťata několikrát do roka. Průměrně se rodí čtyři nebo více koťat. Jen si spočítejte, kolik koťat by měl majitel jedné kočky ročně umístit. Je neetické a v dnešní době již ošetřené zákonem proti týrání zvířat, takovouto situaci řešit "starými a osvědčenými" metodami. Nejúčinnější způsob, který tento problém řeší jednou pro vždy, je kastrace. Nejen že se sníží počet nechtěných koťat, ale tento zákrok má i jiné výhody. Kastrovaní kocouři nezanechávají na svém území nepříjemné pachové stopy, odpadnou rvačky o teritoria, a tím je mezi kočkami méně úrazů. Kastrované kočky i kocouři jsou více tolerantní a přítulnější. A ta nejdůležitější a praxí ověřená informace - schopnost lovit není kastrací nijak ovlivněna.
Text Go

Poradna

11. dubna 2007 v 11:27 | blanaf
Poradna
Přinesli jsme si z kočičího útulku mladého mourovatého kocourka. Je milý, nebojácný, velmi dobře zvládl hygienické návyky. I když bydlíme v domku se zahradou, zatím se ven moc nehrne. Co nás čeká, až dospěje? Lze do budoucna nějak zabránit jeho toulání?Ivana Tůmová, Strašín
Třebaže jsou kočky, zvláště potomci těch polodivokých a svobodomyslných, vybaveny nejlépe pro život venku, dokáží bez velkých problémů žít i v uzavřeném prostoru domu nebo bytu. Pokud mají dostatek vyvážené stravy, teplo, úměrný klid, stálý kontakt s člověkem a možnost vybití své energie (loveckých aktivit), tak jim relativně nic nechybí a jsou spokojené. Takto žije velké procento kočičí populace na celém světě. A je úplně jedno, zda náleží ke kočičím aristokratkám s dlouhými rodokmeny, kočkám "bez PP" nebo k těm takzvaně obyčejným.
Na druhé straně existuje populace polodivokých koček, které se protloukají životem, jak mohou. Ve městech i na venkově. Mezi těmito kočkami najdeme zvířata, která opustil majitel nebo která zabloudila, některá jsou zdivočelá již po generace a cestu ke člověku již těžko najdou. Těmto zvířatům chybí naprosto vše. Jejich základní životní potřeby jsou nenaplněny a jejich život se zúžil jen na boj o přežití.
Mezi těmito extrémními skupinami se nachází ještě jedna. Jsou to kočky, které někam patří. Mají svůj domov, kde na ně někdo čeká, dostávají pravidelnou potravu, mají svůj pelíšek, odchovávají tam svá koťata. Je jim tam snad v případě potřeby zajištěna i veterinární péče. Jsou to kočky volné a nezávislé, které plně zužitkovávají svoji výbornou schopnost lovit hlodavce. Říká se jim kočky pracovní.Záleží jen na vás a vaší zodpovědnosti, do které skupiny vašeho kocourka nasměrujete. Předpokládám, že je vám sympatická ta první. Nechcete ho ale omezovat v jeho přirozenému pohybu. Musíte si však vybrat.
"Co nás čeká až dospěje?" Dospívání u kocourů jde ruku v ruce s pohlavní zralostí. Někteří temperamentní kocouři jsou překvapivě schopni krytí již ve věku šesti měsíců, jiní jedinci jsou toho schopni dlouho po prvním roce. Záleží na výživné kondici, individuálnímu temperamentu nebo na příslušnosti k určitému plemeni. Jakmile je kocour pohlavně zralý, lze na něm pozorovat řadu změn. Na vzhledu i chování.
Pohlavně zralý kocour nabývá samčího výrazu. Tyto sekundární pohlavní znaky jsou nejzřetelnější na utváření hlavy. Nejmohutnější "kocouří tváře" se tvarují po třetím roce života. K bouřlivé aktivitě se také probouzí mazové žlázy na horní části ocasu. Výpotky těchto žláz slouží toulavým kocourům ke značkování teritoria. Jejich hyperaktivita může způsobovat dermatologické zdravotní potíže.
Dospívající kocouři se stávají neklidnými, hlučnými, začínají se toulat, nedbají na hygienu a co je nejhorší, značkují si "svůj" prostor pronikavě zapáchající močí. Tento přímo tchoří puch se velmi obtížně odstraňuje. Časově omezeným řešením u budoucího plemeníka jsou venkovní voliéra, dětské plenkové kalhotky nebo odborně dávkované medikamenty k potlačení pohlavních aktivit samců
Nejradikálnějším ale nejspolehlivějším, nejzodpovědnějším a nejhumánnějším řešením je kastrace. Ta zabrání všem nechtěným projevům pohlavní zralosti a navždy vyloučí možnost tvorby neplánovaných a náhodných koťat. Veterinární zákrok, který je u kocourů velmi jednoduchý, se obvykle provádí ještě před pohlavní dospělostí. Kastrovaní kocouři, kteří jsou pouštěni ven, jsou více vázáni na domov a netoulají se. Veterinární statistické údaje ukazují, že kastrované kočky dokonce žijí déle.
Text Go

Poprvé doma

11. dubna 2007 v 11:26 | blanaf
Poprvé doma
Už jste se rozhodli, jestli to bude kočička nebo kocourek, jestli chcete kotě bez jistého původu nebo s průkazem, a v případě čistokrevného zvířete zda budete chtít chovné zvíře či nikoliv. Dokonce už máte z vrhu vybrané to "své" kotě.
S kotětem domů
Od šestého týdne přecházejí koťata na normální pevnou stravu a během tří týdnů si na ni zcela přivyknou. Denně jim stačí už jen tři nebo čtyři porce a k tomu minimálně dvě deci vody. V desátém týdnu odcházejí koťata "do světa", a tedy třeba i k vám domů.
Odstranili jste všechna potenciální nebezpečí, která by mohla kotě u vás ohrozit? Vratké vázy na krajích stolů i jedovaté pokojové rostliny? Poučili jste děti, že až přijde kocour, mohou si s ním hrát, aniž by jej zvedali do náruče?
Pak přijde ten den, kdy s kotětem poprvé vejdete k sobě domů. Od nynějška to bude také domov kočičí. Jak se na nového člena rodiny připravit?
Kotě se ocitlo pravděpodobně poprvé v životě v nezvyklém prostředí, bez zbytku své dosavadní lidské i kočičí rodiny. Mělo by mít pocit bezpečí, k čemuž přispěje i taková denní doba, kdy bude přítomno co nejméně členů domácnosti, zejména dětí. Kotě musí mít čas pomalu nové prostředí prozkoumat. Dobrý začátek často rozhoduje o celém životě.
Co nakoupit?
Určitě hračky, krmení, misky na jídlo a na vodu, kartáč, hřeben, brousítko na drápky, košík, přepravní klec, podestýlku a toaletu.
Hra rozvíjí intelekt, strava tělo. Koťata dospívají až po dvanácti měsících. Do té doby potřebují specifickou kombinaci výživných látek, která přesně odpovídá jejich potřebám.
V přírodě konzumují kočkovité šelmy nejen maso, ale i vnitřnosti a kůži své kořisti. Tak si zajišťují všechny potřebné složky potravy. V domácím prostředí je starost o přísun vyvážené stravy se správným poměrem všech živin na vás. Žaludek koťátka pojme jen malé množství potravy a tak musíte pečlivě zvážit, co všechno by měla taková miniporce obsahovat, aby nestrádalo a zdárně se vyíjelo. Máte-li spoustu času, energie a peněz, můžete se pokusit o přípravu ideálně vyváženého krmení sami. Ale než seženete všechny ingredience a nastudujete, v jakém poměru je máte smíchat, z vašeho hravého a vitálního koťátka už možná vyroste špatně živená kočka. Naprostá většina veterinářů proto doporučuje kvalitní vyráběné krmivo, které vyhovuje nutričním potřebám koček všech věkových skupin i s rozličným životním stylem. Suroviny pro krmivo od renomovaných výrobců procházejí pečlivým výběrem. Všechny složky stravy jsou důsledně nakombinovány tak, aby výživa vašeho zvířete byla optimální. Navíc má krmivo vhodnou konzistenci a vůni, takže kočkám chutná. Na každém výrobku se dočtete, kolik krmiva denně můžete kotěti dopřát. Berte v úvahu, že udané hodnoty jsou orientační a mohou se měnit podle věku a aktivity vašeho strávníka.
Denní doporučené dávky krmení koťatům rozdělujeme na několik menších porcí. Kotě si tak zvykne na pravidelnou stravu. To, zda použijete suchou potravu nebo potravu v konzervě či vaničce, pak záleží nejen na tom, jakou stravu preferujete vy, ale čistě na kočičí chuti. V každém případě však dbejte na to, aby mělo kotě k dispozici neustále čerstvou pitnou vodu a aby denně vypilo alespoň dvě deci.
Než koťata dosáhnou váhy dospělé kočky, spotřebují oproti dospělým kočkám až čtyřnásobný počet kalorií na 1 kg váhy.
První návštěva
První návštěva, kterou budete s kotětem absolvovat, musí směřovat k veterináři. Protože kotě si s velkou pravděpodobností bude po celý svůj život vybírat pro své neduhy a úrazy nejnevhodnější denní doby, vybírejte veterináře snadno dostupného, pokud možno s nepřetržitou pracovní dobou, vybaveného rentgenem i základní chemickou laboratoří. Jistě dáte i na doporučení z okruhu známých, kolegů a sousedů. V případě jakýchkoliv komplikací mnohdy rozhodují minuty... Nezapomínejte se svou kočičkou chodit k veterináři na pravidelné preventivní prohlídky a očkování.
Jak na čistotu
Kočkám je dáno pečovat o svou srst a koťata to umí od nejútlejšího věku. Přesto byste jim v tom občas měli pomoci vyčesáváním srsti jemným hřebenem a odstraňováním uvolněných chlupů kartáčem. Zvykejte kotě na tyto úkony od malička a s velkou pravděpodobností se mu podobná péče bude velmi zamlouvat. Srst slouží kůži jako izolační vrstva proti bakteriím i chladu a jen čistá srst ji bude chránit optimálně.
Kočky jsou čistotná zvířata a kotě se brzy naučí, kam chodit vykonávat potřebu. Místo pro toaletu vyberte takové, kde nebude rušeno. Kotě chodí na záchod obvykle po jídle. Když je budete pravidelně po každém krmení dávat na jeho toaletu, časem si bude své místečko vyhledávat samo. Bohužel, kočičí čistota je dvousečná zbraň - a kotě si samo určí, když už mu místečko nevoní a odskočí si jinam, kde to rozhodně neuvidíte rádi. Tak se i vy naučíte, za jak dlouho je třeba podestýlku měnit.
Hlavně zpočátku čistěte kočičí záchod bez použití chemických prostředků. Toaleta by ztratila jemný pach, podle kterého se kotě orientuje.
Bezpečí
Můžete svou kočku naučit chápat určitá pravidla (nebo se o to alespoň pokusit) - například, že nesmí lézt po záclonách nebo skákat na kuchyňskou linku. Kočku musíte uchránit před řadou skutečných nebezpečí, která na ni číhají i ve vašem jinak zcela bezpečném bytě. Zvědavé kotě se může schovat do otevřené pračky mezi prádlo, do útrob sušičky, lednice i trouby. K úrazům dochází u rozpálených žehliček, hrnků s vařicí kávou nebo u pánví plných rozpáleného oleje. Veterináři denně ošetřují kočky poraněné elektrickým proudem, když rozkoušou elektrické kabely, nebo otrávené fíkusem, filodendronem nebo třeba africkou fialkou. A pozor na otravy čokoládou.
Kdo si hraje, nezlobí
Kotě si doposud hrálo se sourozenci a po příchodu do nového domova se může cítit osamělé. Právě formou hry se můžete vzájemně sblížit. Při hře na lov se člověk může stát kořistí i útočníkem, což kotě baví dlouhé hodiny. Loví nejen věci, které mu nabídneme, ale i takové, které si samo najde. Proto musí být hračky pro kotě přitažlivější než zakázané předměty.
Hračky pro koťata musí být vyrobeny z odolných a zdravotně nezávadných materiálů, protože budou odolávat ostrým zoubkům a drápkům. Musí být přiměřeně velké, ale ani tvrdé ani měkké. Vhodné jsou i vyřazené staré plyšové hračky, pokud z nich odstraníte oči, pískátka a podobně nebezpečné součástky. Povrch hračky musí být omyvatelný nebo z pracího materiálu.
Nejlevnější a snadno nahraditelná hračka - papírová mašlička na konci provázku - zůstává staletími osvědčenou klasikou. Kuličky z šustícího papíru, střapečky nebo provázky jsou pro kotě nejzábavnější, pokud jim kinetickou energii budete dodávat vy sami: každá hra je zábavnější, když se jí účastní dva hráči.
Hry zabraňují tloustnutí a apatii, udržují kočku v dobré fyzické i psychické kondici a s dobrou náladou. Nezapomeňte, že se blíží Vánoce, a kupte své kočce hračku, která bude bavit i vás.

Od miminek k dospělákům

11. dubna 2007 v 11:25 | blanaf
Od miminek k dospělákům
Od okamžiku narození slepých a bezmocných koťat do doby jejich plné samostatnosti uplyne asi šest měsíců. Během té doby neustále rostou jejich tělesné proporce i duševní schopnosti. Koťata rozvíjejí svoje vrozené vlastnosti pozorováním, napodobováním a hrou. A právě hra s matkou je pro učení nejdůležitější. Fyzický i duševní vývoj kotěte můžeme rozdělit na dvě základní etapy. Období dětství počítáme od narození po odchod z domova, období mladé kočky končí pohlavní dospělostí zvířete. V prvních dnech po narození koťata jen spí a sají mateřské mléko. Jejich průměrná porodní váha se pohybuje podle plemene, výživného stavu kočky či počtu narozených koťat od 70 do 135 gramů. Jsou slepá. Reagují pouze na vůni mateřského mléka a na teplotu. Jsou-li nakojena a obklopena teplem, jsou spokojená. Vyměšování zajišťuje mateřský jazyk, tato masáž je pro koťata velmi příjemnou procedurou.

Dětství kotěte
Kolem desátého dne koťata otevírají oči. V prvních dnech reagují pouze na světlo a tmu. Jako každému kojenci je ostré světlo koťatům nepříjemné. I kojící kočce pološero připadá bezpečnější. Tělesná hmotnost se zdvojnásobí.
Nejklidnějším a nejpohodovějším obdobím ve vývinu koťat je období intenzivního kojení, to je do stáří jednoho měsíce. Je to doba prvních nejistých krůčků, roztomilého "kočkování" a hraní si. Poté následuje náročnější období jak pro kočku, tak i pro chovatele. Začíná doba učení, doba postupného odstavování. Kotě se v této etapě života, končící zhruba kolem 10. až 12. týdne, učí nutné soběstačnosti. Samostatnosti v přijímání potravy, hygienickým návykům, v chování. Po pátém týdnu života začínáme přikrmovat polotuhou stravou, počet porcí se postupně zvyšuje na 5 - 6 dávek denně. Koťata zároveň sají mateřské mléko od kočky, vzorné matky to začíná značně vyčerpávat. Při odstavování dbáme také o to, aby si koťata vytvořila hygienické návyky. Po čtvrtém týdnu, kdy některá koťata začínají vylézat z pelíšku, přistavíme do blízkosti toaletní misku s nízkým okrajem. Jako stelivo použijeme spíše savý papír (toaletní, noviny). Jakmile začneme koťata přikrmovat, začnou postupně močit a kálet sama. V misce postupně nahradíme noviny klasickým stelivem. V tomto období je pro kočku i chovatele výhodné, když koťata mají omezený prostor pro svoje aktivity, když jsou držena ve voliéře nebo ohrádce. Kočka si může odcházet odpočinout a koťata mají misky s vodou a krmením na dosah. Ani kálecí misku "nepřehlédnou". Mezi osmým a devátým týdnem dochází již k odstavení koťat od kojení. Nejlepším indikátorem zdárného odstavu je kotěcí stolice. Je-li vše v pořádku, mají ji koťata jednou až dvakrát denně polotuhou a formovanou. V této době koťata poprvé vakcinujeme proti infekčním virovým onemocněním. Ochranné látky jsou aktivní až 10 dnů po aplikaci. Druhá dávka vakcíny se opakuje za 3 až 4 týdny.
Dětství kotěte končí poměrně náhle. Většina kočičích matek si je dobře vědoma, že na konci třetího měsíce od porodu jejich péče o potomstvo končí. Koťata jsou schopna se o sebe postarat, mají vytvořeny všechny běžné návyky - potravní, vyměšovací i hygienické. Mají vštípeny nejdůležitější životní "názory", základy vztahů k jiným kočkám, jiným zvířatům, k lidem.
Mladá kočka
Před odchodem z domova k novému majiteli by kotě, v zájmu zdravé prevence, mělo být odčerveno a naočkováno základními vakcínami. Proto všechny chovatelské svazy doporučují prodej koťat až po 12. týdnu života, po zaktivování ochranných látek.
Prodejem novému majiteli končí dětství kotěte. Stává se z něj mladá kočka s dobrými základy všeho, co se doma naučila. Změna prostředí a vstup do jiného světa neznámých tvorů pro ni není jednoduchou záležitostí. Musí se naučit v novém prostředí zorientovat, poznat nové teritorium, naučit se novému dennímu režimu, navyknout si na odlišnou stravu, na jiné nároky lidí, porozumět přáním "svého člověka". Mladá kočka, pocházející z prostředí bez stresů, je plná ochoty, dobré vůle a vstřícnosti. Vrozená zvídavost ji nutí se s novým prostředím sžít a přijmout je za trvalý domov. Nový majitel by si měl být vědom, že kotě prožívá velkou životní změnu. Musí kotěti situaci ulehčit zavedením pravidelného denního režimu, zavedením signálů vzájemného dorozumívání a podporovat jeho rodící se důvěru a přátelství k člověku. Chování kočky je obrazem povahy člověka, vždy prozradí jeho nectnosti.
Pro chovatele, kteří plánují se věnovat dalšímu chovu, je důležité období výměny mléčného chrupu za chrup stálý. Tato výměna postupně probíhá mezi čtvrtým až šestým měsícem. Koťata někdy mívají zduřelé dásně a hůře žerou. Je dobré tuto výměnu sledovat. U některých plemen koček se při posuzování klade velký důraz na to, aby byl chrup kompletní a vzájemné postavení zubů a čelistí symetrické.
Období mládí zvířete trvá několik měsíců a obvykle končí prvními říjemi koček a prvními sexuálními aktivitami kocourů. V polodivokých chovech již od osmého, devátého měsíce života (někdy i dříve) běžně dochází k prvnímu páření. Zodpovědný majitel by tomu však měl zabránit. Ale to je již jiná etapa kočičího života...
Text Go

Nemoci koček

11. dubna 2007 v 11:24 | blanaf
Nemoci koček
Nemoci koček rozdělujeme na neinfekční, infekční a parazitární
Neinfekční nemoci
dělíme do několika skupin (v závislosti na příčině a charakteru). Bývají většinou spojovány se zevním prostředím nebo stravou, některé vznikly napadením mikroorganismy. Do této skupiny patří otravy, zácpa, křivice, zánět zvukovodu, zánět jater, nemoc močových kamenů, zánět ledvin, kýla, různé vady, zápal plic, poruchy srsti. Tyto choroby se však ze zvířete na zvíře nepřenášejí.
Spadají sem ale i vrozené vady a poruchy. Mezi dědičná onemocnění koček patří např. HCM (hypertrofická kardiomyopatie), kdy stěna levé srdeční komory je větší a silnější než obvykle, a proto srdce nemůže normálně fungovat. První problémy se obvykle objeví až v dospělém věku. Často dochází k ochrnutí nohou, rychlejšímu tlukotu srdce nebo šelestům na srdci. U některých koček se objevují pouze lehčí stadia této nemoci, ty se pak mohou bez výraznějších problémů dožít vysokého věku, zatímco u jiných koček vede tato nemoc k předčasné smrti.
Dalším příkladem dědičného onemocnění kočky je PKD (polycystic kidney disease), projevující se výskytem cyst na obou ledvinách. Ty pak ochromují činnost ledvin a mohou vést až ke smrtelným následkům. Nemoc se projevuje nadměrným pitím a častým močením. PL (Patella luxatie) je dědičná vada kolenních kloubů, která se vyskytuje u psů i koček. Jsou to více či méně uvolněné kolenní klouby, které se v nejvážnějších případech mohou uvolňovat při sebemenším pohybu, což znemožňuje kočce udělat jakýkoli normální pohyb nebo skákání. Ve velké většině případů se však jedná pouze o lehkou luxaci, která kočku tolik neomezuje.
Infekční nemoci
Vyvolávají mikroorganismy nebo viry, přenášejí se z jednoho zvířete na druhé (např. slintavka), avšak v některých případech jsou předávány dokonce i na člověka (vzteklina). Nebezpečí některých chorob je v tom, že se jejich příznaky projevují až po inkubační době. Proti infekčním nemocem (vzteklině, slintavce, leukoze, infekčnímu peritoneu a rino-průdušnici) nemusíme kočky očkovat každoročně. Zvířata jsou totiž od očkování po určitou dobu chráněna od nakažení.
Parazitní onemocnění
se projevují jak zevními, tak i vnitřními parazity. Ke skupině vnějších parazitů patří blechy, vši, původci svrabu. Přenášejí se cestou přímého kontaktu s nemocnou kočkou, nebo bezprostředně původci choroby. Ke skupině vnitřních parazitů patří roupi, hlísti, škrkavky, toxoplazmy, lejšmanie, piraplazmy aj. Kočky jsou nejčastěji infikovány aksaridami a dost těžce onemocní.
Vnější příznaky onemocnění závisí na charakteru nemocí, avšak v mnoha případech se kočka projevuje jako slabá, jakoby líná, chce se schovat na tiché místo, ztrácí chuť k jídlu a její srst matní. Při podobných příznacích je nutné neodkladně vyhledat lékaře. Samoléčba není dovolena, protože kočka může velice rychle zahynout. Majitelé koček musejí znát kroky první pomoci při nejtypičtějších příznacích choroby.
Kočky jsou ve své podstatě vesměs ostražitá zvířata. Přesto však bývají oběťmi nešťastných náhod. Náhle vzniklé extrémní případy (jako např. nekontrolované krvácení, dušení, nepřetržité křeče, neuvědomělý stav, šok, ochrnutí, neschopnost močení) vyžadují správné ocenění stavu a průběhu, který samozřejmě odpovídá chovatelovým zkušenostem a intuici. K preventivním opatřením spadá také zřízení lékárničky, ve které je nutno měnit léky, nezbytné pro poskytnutí první pomoci kočce, např. tříprocentní peroxid vodíku (H2O2).
Kočky jako zdravotní riziko pro chovatele
Vážným onemocněním způsobeným prvokem Toxoplasma gonddi je toxoplazmóza. U lidí i zvířat se objevuje poměrně vzácně, nákaza probíhá skrytě a napadá nejcitlivější části organismu - mízní aparát, tkáň oka či ústřední nervstvo. Nejznámější jsou gynekologická onemocnění vyvolávající např. potraty, nedonošení či odumření plodů nebo narození poškozených dětí stižených vrozenou toxoplazmózou. Je prokázáno, že rozmnožování parazita probíhá právě ve střevní sliznici koček. Kočka sama však nemůže být zdrojem přímého nakažení člověka nemocí, ale zárodky parazita vylučované z těla koček do půdy záhonů a pískovišť mohou přežívat až jeden rok.
Také plísňová (houbová) onemocnění jsou problémem společného soužití lidí a domácích zvířat. Houby, které jsou schopny vegetovat na kůži, jsou nazývány dermatofyta, a některé z nich přežívají jak na kůži zvířecí, tak i lidské. Obecně lze říci, že kožní houby se častěji zachycují na jedincích s citlivější pletí, tj. na mláďatech, na dětech, mládeži v pubertě a na ženách. Nejčastějším zdrojem nákazy v poslední době jsou bezprizorní toulavá koťata. Pokud se hodláte takového zvířete ujmout, doporučujeme jeho vyšetření nejen u veterináře, ale i v odborné mykologické laboratoři. Jako u každého plísňového onemocnění je léčba zdlouhavá a přináší i estetické nepříjemnosti.
Vzteklina
je akutní virové onemocnění centrálního nervového systému, projevující se změnami chování, zvýšenou dráždivostí, agresivitou, parézami a paralýzami, končící smrtí. Vyskytuje se u nás v populaci lišky a je přenosná prakticky na každého teplokrevného živočicha, tedy i na člověka. Liška je tvor plachý, takže pokud se s ní setkáte tváří v tvář, je téměř jisté, že je virem vztekliny nakažena. Přes stálou osvětu se stává, že lidé se pokoušejí takové zvíře ulovit, děti se snaží je hladit a dokonce došlo k případu, kdy autem sraženou lišku kdosi stáhl z kůže, kterou chtěl nechat zpracovat. Nebezpečný je kontakt s liškou i pro psy a kočky, které může nemocná šelma napadnout, a přeneseně je tak stále hrozícím nebezpečím i pro poučeného člověka.
E. Tadialová

Koťata jdou „do světa“

11. dubna 2007 v 11:22 | blanaf
Koťata jdou "do světa"
Ve stáří tří měsíců jsou všechna koťata schopna se o sebe postarat. Mají vytvořeny všechny běžné návyky - potravní, vyměšovací i hygienické. Mají vštípeny nejdůležitější životní "názory", základy vztahů k jiným kočkám, jiným zvířatům, k lidem. Je to vhodná doba, kdy mohou opustit domov a vyrazit " do světa".
Výbava kotěte
Každé rodokmenové kotě by si mělo odnášet do svého nového domova určitou výbavu. Do ní patří rodokmen kotěte, očkovací průkaz, kupní smlouva, rozpis krmení a popis základní péče.
Rodokmen je průkaz původu kočky. V České republice je několik chovatelských organizací - Sdružení chovatelů koček při ČSCH, Bohemia Cat Club, Regnum Felis a Nezávislý chovatelský klub. Všechny tyto organizace narozeným koťatům svých členů vystavují průkazy původu. Každý PP by měl obsahovat "křestní jméno a jméno chovatelské stanice, datum narození kotěte, číslo zápisu do plemenné knihy a označení plemene a barevné variety. To se uvádí jak slovně, tak i v určitém kódu. Mezinárodní federace FIFe (jejímž členem je i ČSCH) užívá přehledný systém EMS. Důležitým údajem je i jméno a adresa chovatele. Datum vydání rodokmenu s razítkem chovatelské organizace a podpisem správce plemenné knihy jsou samozřejmostí. Za těmito údaji následuje výpis čtyř generací předků, jejich jména a barevné variety. To znamená, že v rodokmenu najdeme údaje o 30 předcích zvířete. K rodokmenu bychom se měli chovat jako k úřednímu dokladu, záručnímu listu či rodnému listu.
Očkovací průkaz kotěte je důkazem, že chovatel má svoje zvířata rád a chrání je před infekčními chorobami. Je nutné, aby veškerá očkování i preventivní testy byly v očkovacím průkazu zaznamenány. Výrobci dodávají ke každé vakcinační dávce nálepku ke vlepení do očkovacího průkazu a veterinární lékař svým podpisem a razítkem potvrdí, že vakcína byla správně skladována i použita. Při každé návštěvě veterináře bychom měli mít očkovací průkaz s sebou.
Při odběru kotěte by měla být sepsána kupní smlouva se všemi náležitostmi, které vyžaduje obchodní zákoník. V České republice se na zvíře stále nahlíží jako na věc. Tato smlouva by měla obsahovat veškeré záruky i možnosti reklamace. Je na svobodné vůli prodávajícího, jaké omezující požadavky si určí a na kupujícím, zda s nimi souhlasí.
Každý majitel si svou kočku pozná. Přesná identifikace je potřebná hlavně z chovatelského důvodu. Identifikace koček tetováním se v České republice nepoužívá. Od 3.7. 2004 je v rámci Evropské unie vyžadována pro cestování nezaměnitelná identifikace psů, koček a fretek. Nejmodernějším způsobem identifikace je čipování. Čip, který veterinář umísťuje do podkoží zvířete v oblasti spodní části krku, se může aplikovat již malým koťatům. Na čipu je uvedeno číslo, které lze přečíst speciální čtečkou. Stejný údaj má kočka uvedena v "pasu", měl by být uveden i v očkovacím průkazu, rodokmenu a zanesen v nějakém národním registru. FIFe ukládá svým členům od 1.1. 2007 čipovat všechny kočky používané k chovu.
Na co se při odběru zaměřit
Uši - jsou přirozeně teplé, čisté, bez tmavého mazu v ušních záhybech
Oči - jsou čisté, bez známek výtoku či zánětu
Ústní dutina - má světle růžové zabarvení a zdravý dech
Srst - je přirozeně čistá, lesklá, měkká a pružná, bez blešího trusu, stroupků nebo lysých míst
Břicho - je oblé a měkké (tvrdost může být známkou začervenosti)
Řitní otvor - je čistý a beze stopy po výkalech (kálecí miska je identifikátorem zdravotního stavu)
Temperament - je kotě hravé, zvídavé, zvyklé na dotek?
Nezbytné kočičí potřeby
Přesun kotěte do nového domova nesmí být traumatickým zážitkem na celý život. Vše musí být naplánované. Přesun proveďte v předem zakoupené kočičí přepravce a co nejrychleji, nejlépe autem. V novém prostředí zrušte veškeré "uvítací výbory". Kotěti zpočátku vymezte jednu místnost. S budoucím domovem, bytem či celým domem, s dětmi a další "havětí" (chlupatou, opeřenou nebo šupinatou) jej seznamujte postupně a pod dozorem. Prvotní vzájemné špatné zkušenosti jsou zbytečné.
Nejdůležitější pomůckou, nejzákladnější výbavou zajišťující bezproblémový chod domácnosti s kočkou, je kálecí miska. Vyrábějí se v mnoha druzích, liší se od sebe tvarem a velikostí, jsou jednoduché a praktické. Materiálem je vždy umělá hmota, která je snadno umyvatelná a dá se dobře dezinfikovat. Jako náplň používejte speciální steliva. Mají podle výrobců "výbornou absorbci vlhkosti, perfektní kontrolu pachů, jsou hospodárná, snadno odstranitelná, biologicky odbouratelná, ekologicky nezávadná ...". Jsou především praktická.
První dny soužití jsou nejdůležitější pro vytvoření nových hygienických návyků. Většina koček je natolik inteligentních, že si tyto návyky bezproblémově vytvoří. Chce to zpočátku čas a trpělivost. I proto je nutné nepouštět v "záběhové" době kotě do celého bytu.
Dalšími základními kočičími potřebami jsou jídelní miska a miska na vodu. Můžeme postupně pořídit pelíšek na spaní, šplhadlo, prolézačku, škrábadlo, hřeben nebo kartáč na česání, speciální nůžky na drápky a hračky pískavé, se zvonečky, plstěné, hadrové, umělohmotné, provázkové ...
Prodejem novému majiteli končí dětství kotěte. Stává se z něj mladá kočka s dobrými základy všeho, co se doma naučila. Zajisté má všechny předpoklady vyrůst ve zdravou a spokojenou kočku. Záleží jen na vás, noví majitelé.
Text Go

Kočka není pes...

11. dubna 2007 v 11:21 | blanaf
Kočka není pes...
O kočku, stejně jako o jiné zvíře, se musíte starat každý den. Musíte jim pročesávat nebo kartáčovat srst, kočky potřebují každý den dobrou a pestrou potravu a pravidelně budete muset čistit kočičí toaletu.
Nad některými kočkami, především koťaty, budete muset někdy přimhouřit oči, to když si na vaší pohovce či koberci budou brousit drápky, protahovat tělo, nebo vyzvrací chlupy. To všechno patří k držení kočky coby domácího zvířete. Je omyl domnívat se, že všechny kočky jsou jen "své", jak se o nich traduje, nebo že jsou to jen mazliví, lenošící tvorečkové bez velkých požadavků a potřeb.
Které plemeno?
Dnes existuje tolik plemen koček, že si každý může vybrat podle svého vkusu. Jednotlivá plemena se liší nejen vzhledem, ale také povahou, temperamentem a náročností na péči, zejména péčí o srst. Vedle toho jsou i uvnitř plemen ještě výrazné rozdíly v charakteru. Kočky určitých plemen jsou velmi aktivní a hravé, zatímco ruch nijak nemilují. Zástupcům některých plemen se bude líbit, když si budou moci nerušeně jít svou vlastní cestou, zatímco jiné kočky budou vyžadovat spoustu pozornosti.
I přes to, že jednotlivé rozdíly v charakterech plemen koček jsou méně nápadné, než u plemen psů, i zde je potřeba tyto rozdíly znát, abyste se mohli dobře rozhodnout. Snadno by se mohlo stát, že podceníte množství pozornosti, kterou zvíře bude vyžadovat, nebo třeba bude příliš hravé a divoké, zatím co vy jste měli představu klidného pecivála.
Dokud je zvíře ještě mladé, považuje většina lidí všechno za zábavné, ale jakmile zjistí, že péče o srst jejich dlouhosrsté perské kočky zabere spoustu každodenního času, nebo že jejich elegantní siamská kočka se velmi hlasitě dožaduje pozornosti, může se vzájemná radost změnit v nutnost, a to by byla škoda.
Kotě nebo starší kočku?
Většina lidí si místo dospělé kočky vybere koťátko. Často proto, že se jim líbí pozorovat svého nového člena rodiny jak roste, ale někdy i proto, že si myslí, že starší kočka si už nemůže zvyknout na nové prostředí či rodinu. Někteří lidé si myslí, že koťátko přece jen mohou zformovat podle vlastního přání, ovšem charakter kotěte je zčásti určen dědičně a jen zčásti je závislý na okolí, v němž kotě vyrůstá. Z praxe již vyplynulo, že starší kočka se může nové rodině přizpůsobit stejně jako kotě a pouto je ve většině případů stejné.
Jediné, co můžete udělat, je zasvětit zvíře do domácích pravidel, která u vás platí, čímž trochu charakter kotěte "předěláte" k obrazu svému. Mladá kočka nebude pochopitelně sama od sebe vědět, co je a co není povoleno.
Kočku nebo kocoura?
Často si klademe otázku, zda si pořídit kočku nebo kocoura. Charakterové rozdíly mezi kocoury a kočkami nejsou tak velké, jak se někdy myslí, ale v hrubých rysech mají kocouři (vykastrovaní) o něco klidnější temperament než kočky, i když to není pravidlem. Výhodou kocourů bývá velmi milá povaha a jejich přítulnost k člověku. Kocour, který není na rozdíl od kočky-samice "zaneprázdněn" mateřskými povinnostmi, bývá skutečně na lidskou společnost více fixován. U většiny plemen je často daleko zřetelnější rozdíl v zevnějšku. Za normálních okolností jsou kocouři daleko větší a mohutnější, než kočky.
Pokud nemáte v plánu věnovat se plemenitbě, je volba mezi kocourem nebo kočkou čistě na vašem vkusu. Nic však nezkazíte, pořídíte-li si kočku, jelikož chovné kocoury kvůli jejich značkování téměř není možné chovat doma a dříve nebo později byste stejně přistoupili ke kastraci.
Když je doma jiné zvíře
Když si pořídíte kočku a doma máte jiné zvíře, třeba psa, většinou se během krátké doby přizpůsobí vzájemně oba. Pokud je pes v domě zvyklý na kočky a vychází s nimi, bude většinou akceptovat i nově příchozí. Jsou i psi, kteří venku kočky honí, ale "té své" domácí, na kterou jsou zvyklí, nezkřiví nikdy ani vlásek. Pokud už máte doma jednu nebo více koček, může se stát, že budou chtít zůstat ve starých kolejích a nebudou nováčka akceptovat. Většinou se nesoulad upraví během několika týdnů, maximálně měsíců. Najdou se samozřejmě i kočky, které nováčka nikdy akceptovat nebudou. Stejně jako lidé i kočky si mohou být sympatické, nebo se naopak budou nesnášet. Na jakou misku vah se to převáží, se nedá nikdy předem odhadnout.
Kočky a děti
Mnoho nových členů přichází do rodiny, protože to chtějí děti. Zde nelze samozřejmě nic namítat. Pro sociální vývoj dětí je velmi dobré, když vyrůstají se zvířaty. Nelze však předpokládat nikdy, že by malé děti převzaly péči o kočku pouze na sebe. Proto si nikdy nepořizujte kočku jen kvůli dětem, i vy z ní musíte mít radost. Děti nemají velký pocit odpovědnosti, takže starost o kočku spočine nakonec stejně na vás. Zároveň naučte své děti, že kočka je živá bytost, kterou musí respektovat a podle toho se k ní i chovat.
Osamělé kočky
Někteří lidé si kočku jako domácí zvíře pořizují proto, že není tak časově náročná jako třeba pes. Kočky mohou zůstávat snadněji samy doma než psi, nemusíte je venčit a klidně vydrží přes noc sama doma, aniž by jste s tím měli vy nebo kočka velké problémy. Obecně je to tak. Ovšem mnoho koček prožívá své dny o samotě a tím velmi trpí. Pokud kočce nemůžete nabídnout sociální kontakt v dostatečné míře, je to špatné. Východiskem může být, pořídíte-li si kočky dvě, aby si mohly během vaší nepřítomnosti dělat společnost.
S použitím materiálů z knihy: Encyklopedie koček, E.V. Verhallenová

Kočka a rostliny v bytě

11. dubna 2007 v 11:19 | blanaf
Kočka a rostliny v bytě
Stejně jako pes a kočka se snášejí některé pokojové rostliny s kočkami
Nemají se rády
Při každodenní péči o svou srst kočka spolyká množství chlupů. Při olizování se jemné chlupy zachytí na hrubém jazyku a rychle se dostanou do trávicí soustavy. Tam se chlupy slepí v pevné chomáče, které (v ideálním případě) kočka vyzvrací. Pokud tomu tak není, hrozí nebezpečí, že se chuchvalce budou neustále zvětšovat, vyvolávat chronické zdravotní poruchy a může dojít i k úhynu zvířete.
Kočky dobře vědí, jak si od těchto potíží pomoci. Pokud žijí venku, požírají trávu jako prostředek k vyvolání dávení. Kočka žijící v bytě si v případě potřeby hledá náhradu mezi pokojovými rostlinami, což se jí může stát osudným.
Před příchodem kočky do domácnosti je třeba se zbavit všech nebezpečných a jedovatých rostlin. Mezi rostliny nebezpečné svým jedem patří např. difenbachie a filodendron, které obsahují jehličkovité krystalky jedovaté kyseliny. Pokud by si kočka do části rostliny kousla, bude mít popálenou tlamu, jazyk i hrdlo. Zasažená oblast svědí, zarudne a otéká. Také užovník způsobuje obdobné příznaky a pokud jazyk oteče natolik, že blokuje vstup do hrtanu, může se zvíře zadusit.Otrava hortenzií vyvolává žaludeční křeče, gastrointestinální potíže, krev ve stolici a srdeční, plicní nebo ledvinový kolaps.Kočka a rostliny v bytě
Po požití břečťanu vzniká zanícení hrdla a pokud kočka kousek rostliny spolkne, dochází k zánětu žaludku. Mezi (i) pro kočky jedovaté rostliny dále patří africká kopřiva, agave i aloe, asparagus, azalka, brambořík, kapradí, orchideje, vánoční hvězda i vánoční kaktus, oleandr, pelargonie, trnová koruna a další pokojové květiny, které má doma skoro každý. Další nebezpečí číhá na zahrádce v podobě břečťanu, cesmíny, jalovce, kosatců, psího vína, ptačího zobu, tisu, rododendronu nebo túje.Rostliny mohou být kočkám nebezpečné také svými trny, což kromě některých výše jmenovaných platí zejména o kaktusech.
Kočka jako býložravec?
Některé rostliny v bytě padnou za oběť kočičím hrám, ale ty, které se kočky snaží samy si naordinovat jako prostředek vhodný pro vyvolání dávení, spíše uchráníme, když místo nich zakoupíme rostliny neškodné a přímo pro ten účel určené.
Protože některé kočky se nespokojí s okusováním rostlin, ale vyhrabávají je z květináčů i s mokrou hlínou, jejich majitelé dávají naklíčit pšenici na vlhkou buničitou vatu. Svůj účel pak naklíčené obilí splní bez větších škod na majetku.
Pod názvem "kočičí tráva" se většinou prodává některý z mnoha druhů šáchoru, např.Cyperus zumula. Je třeba jej pěstovat na místě s dostatkem světla, ale ne na přímém slunci, a poskytnout mu dostatečné množství vody. Má rád teplotu 20 °C a vlhký vzduch. Některé větší druhy dorůstají až 150 cm a konce listů se rozevírají do typického vějíře. Pěstovat lze i šantu kočičí (Nepeta cataria) z čeledi hluchavkovitých, což je vytrvalá, 30 až 100 cm vysoká bylina. Rovněž se z ní vyrábějí výtažky stejně jako z kozlíku lékařského (Valeriana officinalis). Kočky tyto rostliny s oblibou vyhledávají a požírají. Pomocí extraktů ze šanty i z kozlíku lze kočku nenásilně "vychovávat", když je chovatelé aplikují na nové hračky, kočičí záchody nebo sloupky na broušení drápků.
E. Tadialová

Kočičí řeč

11. dubna 2007 v 11:19 | blanaf
Kočičí řeč
Jako většina živočichů (včetně pána tvorstva) nekomunikují kočky pouze zvuky.

Řeč těla
Spolehlivým indikátorem nálady je ocas. Kočka v dobrém rozmaru má vztyčenou hlavu i ocas. Hřbet bývá vyklenutý a kočka se otírá o svého pána. Hravou náladu prozradí ocas ve tvaru otazníku, zároveň kočka číhá, uskakuje a "loví" předměty na dohled od pána.Spokojená kočka má vzpřímené uši, uvolněné hmatové vousky a zornice velké přiměřeně osvětlení. Radost, důvěru, přátelství a náklonnost projevují kočky člověku tím, že spí co nejblíže k němu, lísají se k němu, vyhledávají jeho přítomnost, olizují jej a předou.
Rozčilená kočka má naopak uši sklopené dozadu, hmatové vousky napřímené kupředu, zornice jsou zúžené a má nakrčený nos. Kočka, která má strach, má rozšířené zornice a snaží se opticky zmenšit tím, že pokrčí nohy a sklopí uši k hlavě. Pokud chce zastrašit jinou kočku, zdvihne zadní část těla, vzpřímí ocas a pohybuje jeho špičkou ze strany na stranu. Vrcholně rozčílená kočka připravující se k útoku má natažené všechny končetiny, naježenou srst, vztyčený ocas a je celá nahrbená. Opticky se tak snaží zvětšit, aby lépe obstála v úloze agresora. Kočky mezi sebou všeobecně nejsou konfliktní, vyhýbají se možným střetům a pokud to jde, vyjasní si situaci očima a tělem.
Pachové značky
Nezastupitelným komunikačním prostředkem jsou pachy, které kočky zanechávají na lidech a okolí otíráním, škrábáním a též značkováním močí. Nežádoucí je tzv. sprejování, což je nežádoucí chování kočky v domácnosti, vyvolané stresem z neznámého. Kočky si tak vyznačují svá teritoria pro obyvatele domácnosti tím nejnepříjemnějším způsobem. Označkování nábytku je cítit po týdny. Ve veterinárních zařízeních lze koupit přípravek, který tento pach neutralizuje.
Hlasové projevy
Podle odborníků existuje šestnáct různých zvuků, které kočky dokážou vydávat. Lze je rozdělit do tří skupin podle způsobu, jakým je kočka vydává. Jedná se o vrčení, vokály a pronikavé vřeštění.
K vrčení řadíme u koček také předení a zvuky, které kočka vydává na uvítanou, vokály jsou zvuky, které kočka vydává se zavřenou tlamou, a vřeštění jsou zvuky vyluzované kočkou s otevřenou tlamou a jejich modelování postupným zavíráním tlamy. Do této zvukové skupiny patří škála zvuků od prskání, mňoukání, syčení apod. Těmito zvuky komunikují kočky mezi sebou, zatímco mňoukání je podle některých výzkumů vyhrazeno pouze pro komunikaci s člověkem.
Když kočka přede…
Předení je zvuk, který každý chovatel rád slyší. O tomto typickém zvukovém kočičím projevu si každý myslí, že vyjadřuje vrcholnou spokojenost, což neplatí vždy. Kočky mohou příst i tehdy, když jsou poraněné, nemocné nebo dokonce umírají.
O tom, jak kočky předou, existuje více teorií, stejně jako o důvodech, proč to dělají. Zvuk předení může vznikat buď vibracemi nepravých hlasivek uložených za pravými hlasivkami v hrtanu, nebo fázově posunutými stahy hrtanu a bránice. Příst dokážou malá koťata brzy po narození, čímž nejspíše naznačují matce, že jsou spokojená a v pořádku, a matka předením zvyšuje mláďatům pocit bezpečí.
Kočky dokáží příst velmi dlouho beze změny hlasitosti a předou při nádechu i výdechu. Tím se liší od svých divoce žijících příbuzných kočkovitých šelem, které předou jen při výdechu.
Když je kočka nemocná
Mezi základní příznaky možného zdravotního problému patří:
* Kočka leží v pelíšku, přijímá potravu a nechce si hrát
* Kočka vyzvrátí potravu
* V kožichu má lysá místa, která si způsobila soustavným olizováním
* Přestože hodně žere, je příliš hubená
* Kočka stále potřásá hlavou, drbe si uši
* z očí jí vytéká hnis
Většina chovatelů brzy pozná, kdy kočce není dobře, kdy ji něco bolí, kdy je uražená nebo jen trucuje. Kočka je v případech onemocnění odkázaná na to, jak člověk porozumí její "řeči". Není dobré podceňovat zejména ty příznaky, které mohou signalizovat skutečně vážnou situaci. Tak např. mezi příznaky onemocnění vzteklinou jsou neurologické změny, změny chování, agresivita nebo naopak přílišná přítulnost, rozšířené zornice, ochrnutá čelist se sliněním, ochrnutí nebo záškuby, po kterých nastává smrt.
Hryzání a olizování kožichu může znamenat "pouhou" nervozitu, sprejování (nežádoucí označování teritoria močí a výkaly) přeznačkování po návštěvě jiné kočky nebo také nervozitu či onemocnění ledvin, slinivky nebo močového měchýře, škrábání nábytku potřebu obrousit drápky…
Co je normální?
Chovatel lépe posoudí odchylky od běžného chování své kočky, když jí včas, za normálního stavu změří teplotu, puls a počet dechů za minutu.Normální tělesná teplota měřená u koček v konečníku je v rozmezí od 37,5 °C do 39,0 °C. Pokud je rozdíl o 0,8 °C (směrem nahoru i dolů), je třeba kontaktovat veterináře.
Identifikátorem prokrvení a okysličení tkání je změna zabarvení sliznic. Běžná barva je růžová. Pokud má kočka pigmentované dásně, posuzuje se barva odtaženého spodního víčka a spojivky. Bledá, bílá, namodralá nebo nažloutlá potvrdí podezření na onemocnění.Na první pohled složitě vypadá další test - CRT, doba kapilárního návratu. Je to doba, za kterou se vrátí krev vytlačená z malinkých cévek zpět do svého řečiště. Prokrvení tkání je v pořádku, pokud se ukazováčkem mírně zatlačí na dáseň a pak se stisk uvolní. Místo pod prstem by mělo zbělet a během max. dvou sekund znovu získat růžovou barvu.
Puls lze u kočky změřit na levé straně hrudníku v oblasti, kde se loket dotýká hrudníku. Při zjišťování tepové frekvence by kočka měla být v klidu. Normální počet tepů za minutu u kočky se pohybuje v rozmezí 160 až 220 úderů za minutu. Dalším ukazatelem je dechová frekvence. Ta se nejlépe posuzuje během spánku kočky a měla by být kolem dvaceti až třiceti dechů za minutu.Kočičí řečí nemusí člověk mluvit, stačí jí porozumět. Vždyť kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem…

Kočičí mýty a pověry

11. dubna 2007 v 11:17 | blanaf
Kočičí mýty a pověry
"Když si hraji se svou kočkou, mám občas pocit, že si ona hraje se mnou." (Michael. E. D. Montaigne). Kočky společně se psy patří k nejčastěji chovaným mazlíčkům. Přestože nám připadá, že jsou to zvířata dobře známá, mnoho z jejich života nám dost často uniká. Kočky jsou opřede¬ny spoustou mýtů i nesmyslných pověr, jež se tvrdošíjně udržují dodnes, a kočky se bohužel někdy stávají i jejich obětí.

Soužití
V průběhu staletí soužití s lidmi zažily kočky úctu i bezmezné zatracení. Zatímco Egypťany byly kočky zbožňovány, v křesťanstvím prosáklé středověké Evropě byly považovány za zvířata od ďábla a byly upalovány na hranicích. S nástupem novověku se opět staly oblíbenými. V období baroka byly kočky ozdobami salónů. S postupem času však obyčejná kočka začala být až příliš obyčejná a nadešla doba ušlechtilých koček.
Systematický chov, jak jej známe dnes, existuje v Evropě přibližně 150 let. První výstava koček na světě se konala v Londýně roku 1871. Zde bylo možno vidět i několik siamských koček, které byly v té době dovezeny do Evropy. Popisy této mutace pocházejí přibližně z roku 1500 z Ayudhy, tehdejšího hlavního města Siamské královské říše (dnes Thajsko). Chovatelé a milovníci koček se začali sdružovat do spolků, kde si vyměňují zkušenosti, pořádají výstavy, vypisují rodokmeny, vedou plemenné knihy a určují znaky plemen. Dnes existuje množství organizací chovatelů koček. V Evropě je asi nejznámější FIFe (Fédération Internationale Féline).
Proč se říká, že jsou kočky falešné?
Člověk posuzuje zvířata hlavně podle toho, jak by chtěl, že by se měla chovat. Přitom nebere ohled na jejich přirozené chování. Pes je považován za našeho nejlepšího přítele, protože je družný, přizpůsobivý, schopný výcviku, ochotně plní naše příkazy a dokáže téměř kopírovat svého pána. Poslušnost a respekt vůči nadřízenému jedinci ovšem patří k jeho vrozeným vlastnostem. Život ve smečce i v lidském společenství je založen na podobném principu. Ovšem naproti tomu kočkovité šelmy, s výjimkou lva, žijí samotářsky a v životě se musejí spoléhat jen samy na sebe. Na tom se nezměnilo nic ani po tisíciletích soužití s člověkem. Domácí kočky od nás sice s povděkem přijímají dobré bydlo i potravu, ale nerespektují nás bezmezně. O jejich nezávislosti svědčí například i to, že pokud mají možnost, chodí pravidelně lovit, i když mají doma jídla dostatek. Jakmile chceme kočku přinutit k čemukoliv, co je jí nepříjemné, dá nám to rázně najevo. Pes nás nadšeně vítá po každém návratu, ale u kočky záleží na tom, v jakém je právě rozpoložení. Pokud nemá zrovna náladu na mazlení, a my ji přesto bereme do náručí, setkáme se s odporem a pravděpodobně s rychlým úprkem pryč "ke svému" klidu. Ale i když je náš mazlíček v pohodě a tiše vrní v náručí, může být záhy vše jinak. Někteří lidé mají ve vztahu k domácím zvířatům pocit, že za péči, kterou jim dáváme, musejí být náležitě vděčná. A pokud to vypadá, že nejsou a nechovají se tak, jak bychom chtěli, nebývá k nařčení z falešnosti daleko. Kočky ale žijí tak, jak jim velí odvěké instinkty, nejsou falešné, jsou prostě takové.
Přináší černá kočka na cestě smůlu?
Za starověkého Egypta byly kočky uctívány jako oblíbená zvířata bohyně Bastet, zobrazované právě s kočičí hlavou. Kočičí mumie byly nalezeny i v hrobkách urozených velmožů, Egypt je také domovem kočky plavé, předka naší kočky domácí. Co se černé kočky ve starověkém Egyptě týče, ta byla považována na miláčka boha smrti, a pokud s nimi lidé dobře zacházeli, měli naději na jistou protekci v říši mrtvých. Za ztělesnění démonů, ďábelských sil a věrných průvodců čarodějnic jsou kočky považovány od raného středověku. Byly mučeny, zabíjeny i upalovány, leckde se jich lidé obávají dodnes. V latinskoamerických zemích se lidé, jimž přes cestu přeběhla černá kočka, raději vrátí domů a vyjdou znovu. Ale například v Anglii přináší černá kočka štěstí - ovšem jen pokud jde k vám. Námořníci viděli v černých kočkách záruku rodinného štěstí, věřili, že jim po vyplutí zaručí šťastný návrat a věrnost ženy. Je jasné, že černé kočky přišly k nevalné pověsti hlavně díky zbarvení. Černá srst a uhrančivý pohled žlutozelených očí spolu s naříkavými zvuky, kterými se v době námluv svolávají všechny kočky, to vše člověka děsilo i fascinovalo. Mimořádně citlivě také reagují kočky na zemětřesení a jiné přírodní katastrofy. Zatím se nepodařilo zjistit v čem jejich výstražný systém spočívá, spokojme se tedy s tím, že je to jejich přirozená, ale nicméně podivuhodná vloha, která také působí dosti tajemně.
Může kočka spadnou a ublížit si?
Pád z malé výšky je pro kočku mnohem nebezpečnější, než pád z několika metrů. Kočka totiž potřebuje dostatek času, aby se během pádu převrátila do "přistávací polohy". Využívá odporu vzduchu, ocasem kormidluje a vesluje, tlapky má roztažené. Její ohebná páteř a fragmentovitá klíční kost jí pomáhají k pružnému dopadu. Koťátka mají tuto schopnost až od určitého stupně zralosti. Občas se objeví zprávy, že kočka přežila pád z velké výšky, jsou to ovšem výjimky. Kočka asi měla během padání možnost snížit prudkost nárazu, ať už díky keřům, či větvím stromů. Když kočka přistane na měkkém podkladu nebo na místě hustě porostlém zelení, může to trochu zmírnit její zranění. Naopak pády na tvrdý podklad, třeba beton, nikdy nezůstanou bez následků. Náraz je příliš prudký a nohy kočky ho neodpruží. Následky bývají velmi vážné: otřes mozku, zlomeniny, vnitřní zranění, která nemusí být znatelná na první pohled. Navíc kočka utrpí šok.
Proč kočka stále loví?
Odpověď není tak úplně jednoduchá a jednoznačná. Lidé se jen těžko smiřují s tím, že jejich vrnící macek se jako mávnutím proutku změní v nelítostného "vraha" všech opeřenců a hlodavců. "Má přece žrádla dost, tak proč to dělá?" Jenže v každé kočce, i té "salonní", dřímá malá šelma. Jedním ze základních instinktů kočkovitých šelem je reakce na pohyb, hluboce vrozená vlastnost nepostradatelná pro lov. Čilý ruch upoutá pozornost každé kočky a pak záleží na její obratnosti a také ostražitosti ptáků. Odnaučit kočku lovit je nadlidský úkol. Zastrašování, odhánění, či dokonce výprask mají jen malý nebo jen dočasný účinek. Kočka sice pochopí, že lov drobných pěvců je tabu, nicméně v prvním nestřeženém okamžiku vyrazí k útoku znovu.
Proč jde kočka vždy vlastní cestou?
Kočka dokáže rozeznat rozdíl mezi jedním a druhým místem velmi dobře. Má totiž velmi dobře vyvinutý mechanismus prostorové orientace a výbornou místní paměť. A navzdory svému výraznému individualismu udržuje kontakty, ovšem právě jen svým diskrétním kočičím způsobem. Jistě jste někdy při svých procházkách krajinou potkali nějakou kočku. Klidně seděla ve křoví, vedle cesty nebo jí vykukovala jen hlava se zašpičatělýma ušima z vysoké luční trávy. Aniž byste to věděli, dali jste se po jedné z pěšinek, které používá kočka při toulkách po svém území. Toto území je podle podnikavosti kočky více či méně rozlehlé a je protkáno hustou sítí cestiček, po kterých se kočka vydává na lov, do svých oblíbených skrýší nebo na dostaveníčko s ostatními kočkami. Ostatní kočky z okolí tyto pěšinky používají také, ale pokud možno ne současně. Je lépe, pokud se tady kočky nesetkají. Objeví-li jedna kočka na svém výletě druhou, sice ji nespustí z očí, ale pohybuje se pokud možno v bezpečné vzdálenosti od ní a snaží se vyvarovat toho, aby se jejich cesty zkřížily. Pokud se to přece jen stane, zůstanou sedět v dostatečné vzdálenosti od sebe a čekají tak dlouho, dokud se jedna z nich neodhodlá pokračovat. Nebo se každá z nich vydá jiným směrem.
Je pravda, že kočky nesnášejí mokro a milují teplo?

Kočičí srst je hustá, kvalitní a chrání před zimou. Ne nadarmo se z kočičích kožek šily bederní pásy, známé "ledviňáky". Nicméně pokud má kočka možnost, najde si ve svém bydlišti neomylně první teplé místo. Kočky žijící v bytech to mají v tomto směru jednodušší, ale jejich "vesnické" příbuzné jsou na tom trochu hůř. Zkuste se někdy podívat na kočku, která běží v dešti, jak se snaží vyhnout kalužím a nervózně oklepává namočené tlapky. Zatímco psi se koupají radostně, obzvláště právě v těch kalužích, naprostá většina koček se ve vodě ocitne jen nedobrovolně. Naopak sucho a hřejivé teplo jim dělá víc než dobře. V zimním období spí na půdách v seně, přes den sedávají v obytných místnostech u kamen a slastně prospí celé hodiny. S příchodem předjaří posedávají a polehávají na prohřátých tmavých plochách a slastně se oddávají hřejivé lázni slunečních paprsků. Zoologové soudí, že záliba našich domácích koček v teple a suchu je důkazem toho, že jejich předci pocházeli z teplých jižních krajin.
Proč nemají kočky rády sladké?
Majitelé koček a psů si určitě někdy uvědomili rozdíl mezi těmito domácími mazlíčky. Kočky nemají rády sladkosti, zatímco psi je přímo milují. Američtí a britští odborníci odhalili, proč tomu tak je. Kočkovité šelmy, včetně tygrů a gepardů, postrádají protein T1R2, který vytváří chuťový receptor buněk, v nichž vzniká sladká chuť. Způsobuje to nápadná odchylka na jednom z kočičích genů. Vědci to zjistili poté, co zvířatům odebrali vzorky krve a slin. Kočky tak nejsou schopné rozeznat sladkou chuť cukru. Ostatní chutě však mají kočkovité šelmy normální, dokonce disponují velmi komplexními chuťovými receptory pro aminokyseliny. Otázkou zůstává, zda ztráta chuti na sladké znamenala v minulosti pro kočky nějakou evoluční výhodu a jestli se u nich dříve vyvinula masožravost, nebo došlo ke ztrátě bílkoviny T1R2.
Proč má kočka "kočičí hřbet?"
Zcela neprávem se vyhrbený kočičí hřbet považuje za projev odevzdanosti a v tomto smyslu se výraz také používá v běžné řeči. V řeči kočičího těla však signalizuje obrannou reakci a příkaz: "Nech mě na pokoji!"

Kočičí milování

11. dubna 2007 v 11:16 | blanaf
Kočičí milování
Svobodomyslné polodivoké kočky, žijící na vesnicích, v příměstských aglomeracích i volně ve městech, jsou v zásadě zvířata samotářská. Pro svoji přirozenou plachost si od ostatních koček udržují určitý odstup.
Pohlavně zralému nekastrovanému kocourovi se vytvářejí sekundární pohlavní znaky, např. typické "kocouří tváře".
Pohlavně zralému nekastrovanému kocourovi se vytvářejí sekundární pohlavní znaky, např. typické "kocouří tváře".
kliknutím náhled zvětšíte
Aby kočičí rod nevymřel, moudrá příroda zařídila, že se tato přirozená bariéra v době námluv láme a bortí. Zvláště na jaře jsou kočičí námluvy opravdu hodně slyšet.
Kočičí toužení
Kočky (samice) jsou připraveny k páření pouze v době své říje. První silná říje se u mladé kočky dostaví již mezi šestým až osmým měsícem. Projeví se nápadnou změnou v chování. Patří k tomu silné projevy emocí. Neklidné přecházení, nápadné otírání se o nohy chovatele i různé předměty, válení se po podlaze, stále intenzivnější "křik malého dítěte" a typický postoj vybízející k páření - kočka je přikrčená se zdviženým zadkem a s ocasem ohnutým na stranu, přešlapuje zadními končetinami a vydává vrkavé zvuky. Říje může trvat 7 až 10 dní. Kočky při ní nekrvácí, nehárají jako feny. Říje nenastává, jako v přírodě, pouze na jaře a v létě. V důsledku domestikace se může dostavit kdykoli během roku. U některých plemen ušlechtilých koček díky pomalejšímu vývinu nebo přešlechtěnosti se projevuje později, méně častěji nebo bývá nevýrazná. Nástup pohlavní zralosti je dán nejen plemenem, ale i prostředím chovu a hierarchií ve smečce. Všechny chovatelské organizace doporučují k chovu využívat zvířata starší jednoho roku.
Kocouři mohou krýt v každé době - roční, denní či noční. Potkají-li se dva roztoužení kocouři, dochází k tvrdým soubojům, které jsou provázeny bojovými a lidskému uchu nelahodícími zvuky. Nejvýraznějším sexuálním chováním u kocourů je značkování teritoria vlastní, velmi páchnoucí močí. Tímto značně nepříjemným upozorněním kocour dává kočkám v okolí signál, že je k dispozici k páření a ostatní kocoury varuje před vstupem do "kocouřího království". Takto si mohou značkovat svoje teritorium i temperamentní kocouři s předlouhými rodokmeny, u kterých bychom předpokládali, že sexuální projevy jsou vlivem šlechtění poněkud potlačeny. Sexuální projevy jsou velmi individuální, existují i čistotní a nepáchnoucí kocouři.
Pravidla hry
Kočky v polovolném chovu nemají s výběrem kocourů žádný problém. Při sebemenším náznaku říje jsou kocouři z širokého okolí k dispozici. I když kočky zpočátku dělají "drahoty" a jsou poněkud zdrženlivé, brzy dochází k bouřlivému a rychle se opakujícímu krytí s nejsilnějším plemeníkem, vítězem mnoha kocouřích šarvátek. Tím je učiněno zadost Darwinově teorii "přirozeného výběru". Poté může dojít i na další kocoury. Někdy to na vesnických zahradách či dvorních traktech činžovních domů vypadá jako při "gruppensexu" z pornografických časopisů. I takové jsou kočky.
Kočky chované v bytě to mají poněkud složitější. Těm je potřeba vhodného partnera vybrat. Ušlechtilé kočky, které jsou určené k další plemenitbě, musí splňovat různá nařízení různých chovných řádů. Ať kočce vybereme ženicha po poradě s odborným poradcem chovu, ze seznamu krycích kocourů nebo se domluvíme přímo s majitelem kocoura na výstavě, musíme dodržet určitá daná pravidla. Obě zvířata musí být zdravá, preventivně odčervená, bez vnějších parazitů, vakcinovaná proti různým nemocem všemi dostupnými vakcínami, testovaná na FeLV, FIP, PKD ... Obvykle se nosí kočka ke kocourovi, proto majitel kocoura musí být včas informován, že se k němu chystáme na námluvy. I finanční vyrovnání za krytí má být dohodnuto předem, vše má zastřešovat písemná smlouva.
Rituál namlouvání
Zažité pravidlo, že "kočka chodí za kocourem" má určitá opodstatnění. Především to, že roztoužená kočka si lépe přivyká na cizí prostředí a tím i namlouvací rituály probíhají jednodušeji. Majitel přináší svoji kočku nejlépe druhý až třetí den říje a ponechává ji u kocoura 2 - 3 dny. To závisí na zkušenosti kocoura, praktických výsledcích jeho plodnosti i na dohodě mezi majiteli zvířat.Samotný průběh namlouvacího rituálu má svůj daný řád. Kocour, kterému kočičí nevěsta "voní" je neklidný, aktivní, neustále v pohybu, značkuje si krycí místnost nebo jen naznačuje močení do kálecí misky, lízáním si čistí penis, jemným "zpíváním" kočku svádí.
Kočka je v počátcích námluv stažená do sebe, není vstřícná na žádné podněty, může být i značně agresivní. To po určité době (několik minut i 24 hodin) odezní a dochází k bouřlivému kočičímu milování. Kočka se začne válet, natahuje přední končetiny, poté začne přešlapovat a podupávat zadními končetinami, při tom vydává charakteristické vrkavé zvuky. Zkušený kocour čeká na tuto chvíli. Přiblíží se ke "kočičí nevěstě" zezadu, uchopí ji za zátylek, přitiskne k zemi a obstoupí ji nejprve předními končetinami. Jestliže kočka tento úvodní dobývací manévr připustí, kocour pokračuje v rituálu. Překročí kočku i zadními končetinami a nakrčením hřbetu začne vyhledávat penisem kočičí pochvu. Jestliže kočka není dosud ve správně prohnuté poloze (lordózní postoj) s odkloněným ocasem, několikrát ji dosti agresivně pošlape, aby pak tvrdě a celkem brutálně zavedl penis do pochvy. Během samotného krycího aktu kočka "vykřikne" a poté vydává hluboký hrdelní zvuk, který je směsicí výrazů slasti i bolesti. Poté kocour rychle od kočky odskočí a ta s prskáním začne provádět odborně zvaný postkoitální roling. Pak následuje očista genitálií. Při vhodném načasování říje, klidném prostředí a vzájemných sympatiích obou zvířat se může takovéto bouřlivé kočičí milování v počátcích opakovat i několikrát za hodinu. S delšími časovými prodlevami může trvat krytí i několik dnů. Při nepozornosti chovatele, který vlastní více kocourů, se může stát, že se ve vrhu objeví koťata po různých otcích.
Vášnivé a někdy až brutální kočičí milování má svoje opodstatnění. Kočky mají tzv. provokovanou ovulaci. To znamená, že zralé vajíčko se z vaječníku uvolní až po podráždění poševní stěny penisem kocoura. Ten je opatřen sice drobnou ale pevnou kostí (os penis). Taktéž výrůstky na kocouřím penisu intenzivně dráždí poševní sliznici a napomáhají spouštění mechanismu ovulace. Velký význam při určování vzájemných sympatií všech kočkovitých šelem mají vůně a pachy sexuálního charakteru, které jsou vylučovány z pachových žláz na tvářích, čele, pod ocasem i mezi drápy. Ty kočky podrobně analyzují Jacobsonovým čichovým a chuťovým orgánem na horním patře ústní dutiny. Ten bohužel, nebo naštěstí (?), lidem chybí.

Kde se vzala kočka

11. dubna 2007 v 11:15 | blanaf
Kde se vzala kočka
Kočka je zvláštní tvor, kterého si nikdy nepodmaníte. Všechny smysly má dokonale vyvinuté, ať už se jedná o sluch, zrak, čich nebo hmat. Je perfektně uzpůsobená k tomu, aby se o sebe sama postarala: disponuje mrštností a ohebností, silnými zuby se smrtícím stiskem i jedinečnou zbraní v podobě zatahovacích drápků, nehlučným pohybem - a to vše v kombinaci s vynikající prostorovou orientací i pamětí. Kočka je odnepaměti téměř nepřemožitelný predátor, symbol nepolapitelnosti se schopností přežít až zázračné. I proto se stala symbolem tajuplných sil, pohádkové čarodějnice ji nosí na ramenou, ty domnělé kdysi ve středověku byly upalovány společně s ní a dodnes jsme ostražití, pokud nám přeběhne přes cestu černá kočka. Někdo může být FALEŠNÝ JAKO KOČKA, což je falešné - ale opravdu FALEŠNÉ slůvko, protože správné znění je HRDÝ JAKO KOČKA. A pokud muž řekne o ženě, že je KOČKA, oceňuje tím její ženskou ladnost, eleganci, celkovou souměrnost a krásu.

Žijící praprapředek
Kočka divoká (Felis silvestris) je u nás kriticky ohroženým druhem. Okrajově se vyskytuje v lesích na Moravě a několik párů žije i na Šumavě. O něco hojněji se však vyskytuje na Slovensku a na dalších místech Evropy, i když tam je druhem (pouze) chráněným. Na klesajícím počtu divokých koček se podílí nejen to, že je úředně vedena jako lovná zvěř (a myslivci se podle toho k ní donedávna chovali), ale také postupné mizení původních lokalit, kde měly kočky divoké svá teritoria. O něco lepší situace je za hranicemi Evropy, kde dosud žijí africké a asijské poddruhy kočky divoké.
Charakteristickým životním prostředím kočky divoké evropské jsou bukové, dubové nebo smíšené lesy ve vyšších polohách.
Kočka žije samotářským životem, dokud v únoru až březnu nenastane čas páření. Po 63 až 68 dnech rodí ve skrytém pelechu 3 až 5 mláďat, kterým se po 10 dnech otevírají oči a ve stáří 6 až 7 týdnů začínají přecházet na masitou potravu. Zvířata pohlavně dospívají koncem prvního roku života a v přírodě se dožívají 12 až 14 let. Hlavní potravou kočky divoké jsou drobní hlodavci, zvláště v podzimních měsících, někdy ptáci, obojživelníci, hmyz nebo zcela výjimečně větší savci (zajíc polní). Nejčastěji loví na okraji lesních porostů za šera a v noci, přes den se skrývá v dutinách stromů nebo ve skalních štěrbinách. Hranice asi 50hektarového teritoria si značkuje škrabáním stromů nebo trusem.
Kočka divoká váží kolem osmi kilogramů, její výška je asi 44 a délka maximálně 80 centimetrů. Má šedou až šedohnědou srst, mourovatě pruhovanou. Její africké a asijské příbuzné mají nažloutlou nebo načervenalou barvu.
Na záchranu kočky divoké se vědci pokoušejí v sousedním Německu o reintrodukci zaniklých populací. Kočky divoké se mohou pářit s kočkami domácími a dochází tak ke snižování genetické hodnoty druhu. Podle informací ze Skotska je až 40 procent tamních koček divokých kříženci.
Poddruhy kočky divoké, kočka plavá a kočka stepní, jsou předkové kočky domácí. Na vzniku kočky domácí, Felis catus, se podílely druhy divokých koček, především kočky plavé, Felis silvestris lybica, indická kočka stepní, Felis silvestris ornata, a evropská kočka divoká, Felis silvestris silvestris.
Odkud přišla
Nejstarší důkazy o domestikaci kočky existují z nálezů v údolí Nilu z doby asi 4 500 let před n. l. Dokladem jsou obrazy koček na stěnách hrobek, kočičí amulety, sošky a mumie. Zabití kočky se trestalo smrtí ukamenováním a přirozenou smrt kočky provázel žal a smutek. Mrtvé kočky se balzamovaly a po složitém smutečním obřadu ukládaly do hrobek. Mumifikace rozhodně nebyly odbývány, protože mumie by se těžko dochovaly v tak dobrém stavu. Kočka tedy byla ve starověkém Egyptě zvířetem posvátným a uctívaným, symbolem plodnosti a lovu, božstvo, které má moc chránit člověka před zlem a přinášet požehnání. Nejposvátnější byly černé kočky, které měly ochraňovat egyptské chrámy. Bohyně Bastet se stala kočičím božstvem i bohyní vycházejícího Slunce, Měsíce, plodnosti, štědrosti a mnoha dalších, veskrze kladných vlastností. Zobrazována byla jako kočka se lví hlavou, později jako žena s hlavou kočičí.
Do Evropy se dostaly kočky ve starověku obchodními cestami z Malé Asie. Řekové a Římané pokládali kočku za exotické domácí zvíře pro domy boháčů a na lov myší chovali fretky. Jistá kočičí podoba je patrná i na vyobrazeních řecké bohyně Artemis, římské Diany a skandinávské Freyi. První obrázky evropských koček jsou na řeckých vázách z 5. století př. n. l. Do Británie se kočky dostaly s římskými legionáři, když se předtím rozšířily po celé dnešní Itálii, a k nám pravděpodobně se slovanskými věrozvěsty z Byzance.
Do Japonska a Číny se kočky dostaly z území dnešní Indie. Kočky tu byly důležitou součástí náboženských obřadů, v Číně měly za úkol ochraňovat zámotky bource morušového a chránit staré rukopisy v chrámech před potkany.
Až do 10. století našeho letopočtu byly kočky považovány za ochránkyně i za hodné ochrany a v mnohých zemích existovaly přísné tresty za jejich zabití.
S příchodem inkvizice se chápání do té doby převážně obdivovaných vlastností i exteriéru kočky měnilo. Individualita a nezávislost se v té době příliš nenosily a kočičí pohyblivost a orientace v prostoru i za tmy se staly záminkou pro vyhlášení kočky za posedlou zlými duchy, s pekelným ohněm v očích, za spojenkyni čarodějnic. Hlavně černá kočka se stala symbolem ďábla a lidé, kteří takové chovali, byli exkomunikováni z církve.
Přes veškerá opatření zůstala místa, na kterých byly kočky dál chovány a odkud se naopak dál šířily po celém světě. Byly to námořní lodě, na kterých byly kočky dál hýčkány pro svou schopnost zbavovat lodě krys a myší a odkud se dostaly až do Severní Ameriky, Austrálie a na Nový Zéland.
Až s příchodem baroka se karta obrátila a kočky začaly být chovány jako ozdoby salónů. Do Evropy se dostávaly kočky z Persie a z Turecka a příliš obyčejná kočka začala být křížena s dlouhosrstými Asiatkami.
Systematický chov koček existuje v Evropě pouhých 150 let. První výstava koček se konala až v roce 1871 v Křišťálovém paláci v Londýně, kdy se také objevily první siamské kočky, vznikaly první asociace, které kontrolovaly a regulovaly výstavní a šlechtitelskou práci. První taková organizace vznikla v roce 1910 ve Velké Británii a jmenovala se Governing Council of the Cat Fancy.
Dnes existuje celá řada organizací chovatelů koček, z nichž v Evropě je nejznámější Mezinárodní felinologická federace FIFe, a uznáváno je asi 100 čistokrevných plemen.

Čištění zubů koček

11. dubna 2007 v 11:13 | blanaf
Čištění zubů koček
Čištění zubů u koček je stejně důležité jako u lidí. Určitá plemena koček jsou na zubní záněty zvláště citlivá a proto bychom jim měli věnovat dostatečnou pozornost. Čas od času prohlédněte ústní dutinu své kočky a přesvědčte se, jestli je vše v pořádku, zda se netvoří zubní kámen a zuby nejsou děravé.
Pokud se chcete vyhnout zánětům dásní, pachu z tlamky a dalším nepříjemnostem, věnujte chrupu své kočky dostatečnou pozornost. Prohlédněte zuby, zda na nich není povlak zubního kamene. Nezapáchá dech kočky? Zkontrolujte dásně v místech, kde se dotýkají zubů, protože při jejich poškození se tu mohou rozmnožit bakterie, které napadnou zubní krčky a zuby se uvolní. Kočky totiž velice často trpí zánětem dásní a paradentózou, která může vyústit ve viklavost i ztrátu zubů.
Abyste předešli tvorbě zubního kamene, čistěte kočce jednou týdně zuby vatovým tampónem namočeným ve slané vodě. Ideální je, když si kočka nechá jednou týdně vyčistit zuby měkkým zubním kartáčkem (samozřejmě vlastním). Můžete také použít speciální zubní pastu, které jsou dnes k dostání u veterinárních lékařů nebo ve speciálních prodejnách chovatelských potřeb. Krmíte-li tuhou stravou, vznik zubního kamene také omezíte. Když zubní kámen vytvoří souvislou vrstvu, vyžaduje již jeho odstranění zásah veterinárního lékaře.
Začínající zánět poznáme tak, že v těsné blízkosti místa, kde zuby vyrůstají z dásně, jsou tmavší tmavorudé kroužky. Postupně se toto zbarvení rozšiřuje a také sílí intenzita pachu, který se šíří z kočičí tlamky.
Důležité je s čištěním začít od kotěte, a dále je důležité zachovávat pravidelnost, aby si na to zvíře zvyklo. Starší kočka, která na čištění zubů není zvyklá, si většinou jen nerada nechá sahat do tlamičky a při vyvinutí násilí to může skončit i pokousáním majitele. Proto je nutné u starších zvířat, která nebyla na čištění naučená, být trpěliví, a někdy je to zkrátka marné. Takovým zvířatům pak pomůže jedině veterinář, který je uspí injekcí a zubní kámen odstraní ve spánku laserem.
Hodně také záleží na složení potravy. Pokud je vaše kočka převážně na suché stravě, je výskyt zubních problémů méně častý, než když má jen měkkou potravu (jako např. různé konzervy, masové směsi a pod.). Někteří výrobci kočičích krmiv mají ve svém sortimentu také speciální druhy granulí, které jsou svým složením zaměřeny na "údržbu" chrupu, tedy zamezují vzniku zubního kamene.

O kočkách

29. září 2006 v 0:20 | blanaf
*
 
 

Reklama